Jsem naprosto prázdný člověk

Je mi 23 let a po prvních pár letech svého "dospělého" života zjišťuju, že jsem jen skořápka toho, kým jsem dřív byl. Jsem naprosto nezajímavý, ublížený člověk, který nemá druhým lidem co nabídnout, a tak je sám a nejspíš sám i zůstane.

Celé to začalo někdy během pandemie, kdy jsem měl cca 1,5 roku před maturitou, a můj život se scvrkl na vyplňování pracovních listů na Google Classroom, hraní stupidních počítačových her, a přemýšlení nad smyslem své existence. Tohle období nakonec naštěstí polevilo, a já nastoupil na svou vysněnou vejšku v Praze.

Nevím, jestli to byl více důsledek sociální deprivace během covidu, nebo mého dlouhodobějšího pocitu méněcennosti, ale v novém městě jsem vůbec nezapadl. Navázal jsem sice pár povrchních kamarádství, ale skutečného přítele jsem už nálezt nedokázal. Je to z velké části důsledek mé sebezničující pohodlnosti a nízkého sebevědomí, kdy jsem automaticky předpokládal, že nikoho nezajímám a tudíž nebudu nikoho zatěžovat, ať pak nejsme oba zklamaní. Nevím, jestli to bylo výsledkem konstantího ponižování ze strany otce během mého dětství, studem za své kořeny (pocházím z města, které má ve zbytku ČR pověst totální buranské díry), či nepochopení vlastní sexuality (tohle zní jako absolutní zoomer píčovína, ale nevím, jak jinak to nazvat, jsem holt confused bisexuál a reálně netuším, koho k sobě vůbec hledám).

Na budování mezilidských vztahů je potřeba konstantně pracovat, a já se na tuto část víceméne vykašlal, což mělo za následek postupnou ztrátu jak přátel ve svém rodném městě, tak samotu v mém novém "domově".

Škola samotná mi dokázala zaplnit takové množství času (kdo studoval na ČVUT, tak ví), že na nějaké hlubší přemýšlení o životě nebylo tolik prostoru, což bylo super do doby, kdy přišel čas napsat bakalářku, během jejíž tvorby jsem se začal propadat do takových úzkostí, které jsem ještě nezažil. Práci jsem nakonec úspěšně obhájil, odstátnicoval, a trochu i na nátlak rodiny si podal přihlášku na navazující magisterský obor, i když tentokrát na jiné, méně prestižní škole, protože jsem měl naší fakulty po těch 3 letech plné zuby (ve chvílích, kdy vás dělí 1 zkouška od vyhazovu, a vaši spolužáci jsou pro vás jen cizí lidé, si moc dobrý vztah ke své alma mater nevybudujete).

Myslel jsem, že přestupem získám více času na sebe, nějak si utřídím život, a všechno bude fajn. Našel jsem si práci na částečný úvazek v mém oboru, přestěhoval se, a myslel, že všechno bude dobrý. Well, je to ještě horší, nová škola mi přijde oproti předchozímu vysokému standardu jako totální pakárna, v práci na mě nadřízený háže čím dál tím víc svých vlastních povinností, a já ve svém životě nemám JEDINÉHO člověka, kterého bych mohl obejmout, a vyslechnout si, že všechno bude v pohodě. Tátovi, se kterým jsem si už vztah oproti dřívějšku zlepšil a odpustil mu, teď hrozí vyhození na dlažbu z práce, která pro něj posledních 20 let byla skoro vším. Děda, který byl pro mě vždycky super kamarádem, je rok od roku slabší a bojím se, že tu s námi už moc dlouho nebude. Babi už odešla.

Nějak se všechno hroutí, nevím, proč to sem píšu, možná jen v duchu doufám, že v takové situaci nejsem sám a jednou bude třeba líp.