Můj bejvalej mi nedá spát

Doslova. Je to asi 4 měsíce od rozchodu a já to hrozně špatně nesu. Pardon za další depresivní téma, ale nemám se moc komu svěřit...

Celý ty 4 měsíce mě trápí úzkosti, návaly breku, nepříjemný vtíravý myšlenky a přirozeně i smutek. Několikrát během té doby jsem měla období, kdy jsem kvůli vtíravým myšlenkám a vzpomínkám na vztah nemohla třeba 2-3 hoďky usnout. Ráno pokud nemám jasný plán (typu že mám školu nebo někde musím být třeba v 9 ráno), tak se mi ani nechce vstávat a nějak nevím co najednou se životem. Fungovat dokážu, cokoliv je potřeba splnit do školy, na brigádě nebo zařídit třeba ve městě, tak není problém. Sem tam si jdu zasportovat a když potkám kamarády, rodinu nebo někoho známého, tak se s nimi normálně bavím a dokažu být s nimi veselá. Ale prostě nic není "to ono" a často pak večer, když přijdu na byt a konečně se po celém dni zastavím, tak jen brečím, vzpomínám na to co bylo a postel je mi samotný moc velká.

Nikdo neví, že se tak moc trápím. On mi hrozně chybí, fakt to byl první člověk, kterýho jsem měla upřímně ráda a přestože nebyl bez chybky (protože kdo je), tak jsem věřila, že spolu už zůstaneme. Ten vztah trval cca rok a konec nebyl z mojí strany (jak je asi zcela zřejmé:)). Tak nějak se ve mně mísí vztek z toho jak špatně se ke mně ke konci choval a já to tolerovala, s lítostí nad tím, že prostě nejbližší člověk je najednou pryč a že i já jsem se třeba často mohla chovat líp. Fakt se snažím říkat si, že nemá cenu brečet nad rozlitým mlíkem a že mě tahle zkušenost někam posune, ale to moc dlouho nefunguje a stejně si hrozně přeju, aby to, co jsme měli, bylo zpátky. Taky nějak nemůžu zkosnout to, že on už se touhle dobou nejspíš přenesl a já mu jsem úplně volná. Když si občas napíšem, tak mám pocit, že je to z jeho strany spíš že slušnosti (přání k Vánocům apod.).

Nepomáhá ani, když jsem ve společnosti všech svých zadaných kamarádů. Vidět ostatní ve šťastným vztahu hrozně bolí (ačkoliv jim samosebou hezký vztahy přeju) a vlastně i to mě trochu nutí se izolovat. Když už jsem se jedné kamarádce svěřila ohledně toho, že mi furt chybí, tak mi odpověděla, jestli nechci zkusit Tinder:) Což teda nepřipadá v úvahu, na jiný vztah teď nemám ani pomyšlení a na ONS moc citlivou duši. Navíc furt přemýšlím, jeslti by to nějak nešlo opravit ještě...

No vlastně nevím co od vás chci, jestli si to někdo přečetl celý (a nebo i jen odstavec, ono je to vlastně celý na jedno brdo :D), budu ráda za jakoukoliv reakci. Ať už radu, jak jste se ze zlomenýho srdce dostali vy, příběh se šťastným koncem (třeba že jste pak sami potkali někoho lepšího) anebo i nešťastnej, že třeba zrovna tohle sami prožíváte. Nebo může být i kritika, že jsem úplná kráva a 4 měsíce po rozchodu tohle opravdu není normální. Protože to už si taky začínám říkat... Fakt si nedokážu představit tohle prožít treba ještě nekolikrát. Spousta dní je to lepší, ale dneska jsem měla fakt příšernej den, tak jsem to sem sepsala a trochu se mi ulevilo. Díky za "vyslechnutí" a reakci. :)

(Pro představu jsem ve věkovce 20-25.)